Často se mi stává, že se setkávám s naprosto mylnou představou o tom, jak vlastně práce novináře fotografa vypadá. Před asi deseti lety jsem očekávala u nás v redakci personální změny a tak jsem pro jistotu obešla pár pohovorů. Na jeden z nich asi nikdy nezapomenu. Paní ředitelka společnosti mi řekla: „vždyť vy přece nemůžete umět pořádně pracovat, když jen fotíte…“
Jaká je realita? Jak vypadá den fotoreportéra?
Obecně platí, že musíte umět být velmi všestranný člověk. Musíte zvládat velmi dobře pracovat samostatně. Být extra odolný stresu. Být velmi flexibilní. Práci odevzdaný na 200%. Musíte zvládat perfektně a efektivně plánování. Komunikaci s lidmi všech sociálních vrstev. Od bezdomovců k prezidentovi. Zažijete všechny situace jaké si jen umíte představit. Mluvíte s lidmi kteří zažili bolest, utrpení, slávu, bohatství, s vrahy, s celebritami. Nikde nesmíte v komunikaci selhat. Musíte být i velmi dobrý psycholog. Stalo se mi například, že jsem dostala za úkol vyfotit množitelku psů, která se před námi zabarikádovala ve starém kravíně, kde žila. Přes dvě hodiny jsem si s ní přes zavřené dveře povídala, až otevřela, provedla nás po místě a nechala se vyfotit. Podobná zkušenost byla s pediatričkou, která ordinovala opilá. Také jsem s ní komunikovala velmi dlouhou dobu přes zavřené dveře, až nám nakonec poskytla rozhovor a svolení k focení.
Je zapotřebí zvládat stres
Když vám řeknu, že je zapotřebí zvládat stresové situace, je to opravdu ve všech směrech které si můžete představit. Krom toho, že práce je časově náročná. Není žádná pracovní doba. Není žádné volno. Kdykoliv může zazvonit telefon, ve dne, v noci a vy musíte bez řečí sednout do auta a vyrazit. Za každého počasí. V zimě vás posílají do kalamit, v létě v největších vedrech fotit vedra. Při neštěstích přijíždíte na místo, kde jsou mrtví nebo zranění. Vy můžete vidět i mrtvé tělo. Rozbité po nehodě. Nebo tělo otevřené při operacích na operačních sálech. Pohybujete se na pochodech neonacistů, kde se vám klidně stane, že vám někdo vyhrožuje. Adrenalin při podobných akcích, kdy se strhne bitka a zasahují těžkooděnci. Nebo když se objeví nějaký útočník, střelec a vy jste na místě a nevíte co se bude dít. Nahlášená bomba a vy jdete zase všemu vstříc, namísto abyste se klidili bokem. Nemalý tlak je také vyvíjen dnešní uspěchanou dobou, kdy se média předhání v tom, kdo dřív informaci a fotografie dodá. Takže je to závod o čas. Být všude ideálně první, jako první z místa hned na koleni z notebooku posílat fotografie. V jakémkoliv prostředí.
Dokonalé plánování
Umět si dobře naplánovat pracovní den je zásadní. Standardně jsem dostala pár pokynů. Některá focení byla jasně daná, místo i čas. Jiná byla jen obecně – zajeď a vyfoť.
V první řadě si naplánovat trasu. Fotograf v novinách má na starost celý region. Takže se podívat, kam pojede, aby místa na sebe navazovala. Poté naplánovat časy, aby přejezdy souhlasily a nebyly časové prodlevy. Obvolat respondenty, domluvit se s nimi, zda jim časy vyhovují. Zda souhlasí s focením. Pokud časy nevyhovují operativně vše přeorganizovat. Vysvětlit jim, proč je vlastně chcete fotit. A v neposlední řadě umět vše celé přeorganizovat na poslední chvilku, protože stačí jedna aktuálka a vše je jinak. Jakmile se stane něco nenadálého, je to priorita, jedete tam a vše ostatní se musí přeplánovat a to rychle. A hlavně neprokrastinovat. Objednávky z Prahy a jiných regionů se kupí. Mají termíny do kdy potřebují vyfotit to a nebo ono. Rozhodně nic neodkládat. Vše si průběžně ihned organizovat, domlouvat, kooperovat. Jinak to nejde zvládnout.
Všeobecný rozhled
Je zapotřebí mít všeobecný rozhled. Komunikujete s lidmi všech odvětví. Aby řeč při focení nevázla je dobré si s nimi umět popovídat o tématu. Takže je potřeba se i předem připravit na každé focení vědomostmi. Umět pracovat s internetem, vyhledat si kontakty.
Někdy jsou to rébusy. Úkol zněl jasně… někde u dálnice směrem na Olympii jsem si všiml, že se dějí nějaké výkopové práce. Možná to budou archeologové. Zjisti kdo to je, co se tam děje a pokud mají nějaké vykopávky, domluv si focení.
Práce začíná: Kde u dálnice, jaký kilometr. Co je to za stavbu. Kdo ji dělá. Jaká firma provádí vykopávky. Co tam našli. S kým domluvit povolení k focení. Kdo mi domluví konkrétního pracovníka, který se nechá vyfotit na místě. A ideálně do dvou hodin od teď.
Nehrozí abych řekla – nevím, nezjistila jsem, nešlo to vyfotit.
Všeobecné zaměření, umělecké cítení
Jako fotoreportér musíte umět všechno. Mnohdy se mě lidé ptají: „A co tam fotíš? Sport? Nebo rozhovory?“ Já na to řeknu – všechno.
Dříve to asi bývalo, že měla redakce fotografy zaměřené na určitou disciplínu. Dnes už ale média v mnoha směrech šetří a to i na personálu. Dnes má fotograf svůj region, svůj rank a tam pokrývá komplet vše, co média vyžadují.
Focení portrétů, produktový fotograf, foto celebrit, fotograf motorsport, fotbalový fotograf, reportážní fotograf, fotograf dětí, focení miminek, focení událostí, sportovní fotograf, rodinný fotograf, brand fotografie, byznys fotografie, fotografování architektury, fashion fotografie… mohla bych jmenovat dlouhý seznam, ale jednoduše, musíte zvládnout všechno. A to doslova. A to v té nejlepší kvalitě. A to za všech okolností. I v největším stresu a nejhorších podmínkách (například počasí) musíte přemýšlet nad fotografií a udělat kvalitní snímek i co se obsahem týče.
Mít kondici
Fyzička. Důležitá vlastnost. A fyzická odolnost. Když například propouštěli Davida Ratha z vazební věznice, stáli jsme před vazebkou dva dny po 12 hodin. V mrazech. Nesmíte se vzdálit ani na pár minut. Nebo když je třeba nějaká závažná nehoda na dálnici. Vy na ni nesmíte najet. Uvíznete. Na místo se musíte dostat bokem. Takže se dobře orientovat v mapě. Zjistit si na jakém kilometru nehoda je. Jak se dostat co nejblíže k místu bokem podél dálnice a pak jdete třeba dva kilometry přes pole. I ve sněhových závějích. Ve vánici. S batohem co váží 10 kg na zádech, ve kterém máte foto výbavu. Když jsem fotila nově zpřístupněnou adrenalinovou trasu jeskyně Bertalánka, plazila jsem se tam úzkou skulinou po břiše. Nejde se zarazit a říct – tam nejdu, mám strach. Mám fobii. Nebo něco podobného. Musíte počítat se všemi možnými situacemi, které vás jen napadnou.
Naučit se přizpůsobit
Tahle práce je velmi náročná. Časově si těžko něco naplánujete. Musela jsem se naučit, že se nejde objednat ke kadeřnici na nějaký čas. K zubaři. Domluvit si s někým kafe. Vždy to bylo – předběžně ve středu v 18 hodin. Dám ti vědět ve středu ráno. Ve středu ráno hlásím, vypadá to nadějně, snad nic fotit nebudu. Ve středu v 16 hodin, platí to budu tam. Ve středu v 17:30 mi zazvoní telefon – hele na Znojemsku vyhořel dům a jsou tam dvě mrtvé děti, jeď tam…
Sorry kámo, kafe nestíhám.
Naučila jsem se přijmout, že lidi nechápou, že jim neumím říct zda někam dorazím. Přátelé a rodina, co mě znají roky se s tím taky naučili žít.
Bohaté zážitky
Ale na oplátku vám dá tahle práce neskutečný zážitky. Bohatý, nevšední život na zkušenosti.
Podíváte se tam, kam byste se jinak nedostali. Na operační sály, do dolů, k odstavenému reaktoru. Potkáte se s osobnostmi osobně. Jste u historických okamžiků. Informace máte jako první, máte přehled a orientujete se v aktuálním dění. Je to krásná práce. Ale opravdu ji nezvládne každý.
A jak to vypadalo organizačně?
Dejme tomu, že je pondělí. Dnes večer mezi 18 a 21 hodinou mi přistane ve schránce mail. V mailu bude rozpis novin na následující den. Každá stránka rozepsaná. Co na ní bude za texty a co za fotky.
Často se stane, že FOTO CHYBÍ, Aničko vymysli něco.
Přečtu si tedy co se plánuje za focení. Druhý den ráno v 9 hodin porada, kde se to doladí. Často úplně předělá vzhledem k aktuálním událostem. Po poradě vyrazím do terénu. Já jsem se tedy porad moc neúčastnila, protože jsem vyrážela většinou rovnou do terénu a v době porady jsem už fotila. Nafotím. Pošlu fotky do redakčního systému. Upravené, popsané. Ve zpravodajství smíte upravit fotografii maximálně ořezem a upravit světlost nebo tmavost. Do reality snímků se zasahovat nesmí. Umazávat nebo přidávat.
Pracovní doba podle toho co se fotí. Hokeje, fotbaly bývají večer. Koncerty také. Sběr ledového vína je třeba ve dvě ráno. Zápas Procházky byl ve čtyři ráno. A tak se prostě přizpůsobíte.
Pracovala jsem vždy 12 dní v kuse, pondělí až čtvrtek následujícího týdne, včetně víkendů. Pátek sobotu, neděli, jednou za čtrnáct dní jsem měla volno. Pracuje se i ve svátky.
Noviny totiž fungují trošku jinak. Když si představíte, že je například ve středu státní svátek, tak ano, ve středu nevychází noviny. Ale ve čtvrtek ano a noviny se vždy připravují den předem. V den svátku tedy připravujete noviny na následující den. Respektive, pokud je ve středu svátek – v úterý a ve středu se připravují čtvrteční noviny. O Vánocích, o svátcích se také pracuje. A i když třeba zrovna nefotíte, musíte být v dosahu. Nesmíte nikam odjet, protože co kdyby se něco stalo. Dát si večer po práci skleničku? No riskujete, že se někde něco semele a oni vám zavolají, ať sednete za volant.
Být perfektní řidič
Zvládat dojet bezpečně i v kalamitách. Sněhová vánice, všude nehody, auta stojí, doprava kolabuje a vy dostanete za úkol jet tam a vyfotit to. A ideálně, neskončit jako ostatní. Co já zažila za situace za ty roky za volantem a co jsem toho najezdila 😀 někdy jsou to opravdu úsměvné historky. Třeba vám o tom budu příště vyprávět.
A nevzdávat se!
Proč to říkám? Někdy má člověk pocit totálního vyčerpání. Někdy dochází představivost a fantazie. Když vám 16 let po sobě každý rok řeknou – vymysli vánoční foto. Když vám 5x za léto řeknou – vyfoť vedra. Vždy musíte vymyslet něco nového. Vymáčknout ze sebe to nejlepší.
Nebo jsou momenty, kdy máte za úkol přinést fotky, ale situace vám v tom brání.
Vzpomínám na případ Toflova gangu. Kriminálka dělala rekonstrukci vraždy. Obehnali místo páskami. Tak dlouho jsme pátrali v mapách a v okolí, až se nám podařilo celou lokalitu obejít a vyšli jsme přímo tváří v tvář kriminálce a vrahovi, který aktuálně popisoval na místě svůj čin… žádná páska, žádný zákaz… cvak, cvak, cvak a než na to kdokoliv stihl zareagovat, měli jsme co jsme potřebovali. Nevzdávat se. Hledat cestu. Hledat způsob. Říct, ono to nešlo umí každý.